Budicek ve 4:00, k snidani jsme si dali pulku cajicku a slava na autobus. V
6:50 odletame a totalne zafoliovane batohy snad s nama. V Milane prsi a u brany
vidime prvni Jihoamericany - bude to zajimave, jesteze neleti i Jose-Luis. V
10:10 odletame pres hory a Spanelsko.
Lukas v pulce cesty doufa, ze dostanem jeste jedno jidlo. A po dvou filmech skutecne prislo. Nebe je pod nama, nad nama jen dira. Aha, na nebi nebyvaji ostruvky, ani Dominikasky...
Traveni proveri bageta a limonada z Caracasu, predrazena. V Taca letadle do Limy nas pohostili bananovyma chipsama a colou. Bananovy chipsy na slano jsou fakt pekne hnusny, ale hlad dela divy. Letusaci divne koukali, kdyz jsme si zchrupli na letadlove dvojsedacce, ale nerikali nic.
Neplanovany budicek byl asi kolem 6:30 (mozna o hodne pozdejc, ale vypadalo
to jak pulnoc) diky dupajicim lidem. Vstali jsme okolo 8, pak nam nejakej bojler
vyplavil pokoj a pote, co nam ho vytreli, jsme vyrazili do mesta.
Snidani jsme naplanovali do kavarny, ale asi hodinu (a pet kilometru), nez
jsme skloubili nase predstavy dohromady a zapadli do jidelny, jakou si nikdo
z nas asi nepredstavoval. Nechapali jsme, co je v nabidce jidla, tak jsme si
dali sendvic a jako nasup rizoto.
Jeste pred snidani jsme prosli nakupni ulici Jiron de la Union s nekolika obchody
Bata na Plazu de Armas s katedralou, ktera ovsem byla kvuli statnimu svatku
zavrena. Naproti byla kolonialni radnice. Konvent San Francisco otevreny byl
a docela se jim povedl. Ukazali nam tam katakomby, diky kterym se prej cela
stavba pri zemetreseni nezritila. Knihovna taky stala za to. Za mostem, ze ktereho
jsme vyhlizeli do slamu, pry nekoho prepadli (ale to jsme se dozvedeli az vecer).
Pri hledani hospody na obed se nam podarilo zajit do nejake "zapovezene ctvrti", kde se mi pokusili ukrast hodinky. Zlodejicek ale neumel utikat, tak po mne hodinky radsi hodil zpatky. Nakonec jsme si nasli pekny podnik a zahajili privykani na mistni strevni mikrofloru.
Pak mirime nakupovat listky na autobus do Huarazu a na prvni nakup do supermarketu, jako vystrizenem z Evropy. Zvladli jsme jeste internet na rohu nasi ulice.
Jelikoz se nam nakonec podarilo koupit listky na autobus, vyrazime autobusem
Movil economical do Huarazu, je to uplny luxus. V osm odjizdime a rovnou do
slamu za mostem. Pak uz to bylo jen lepsi, koupajici a perouci lidi ve stoce
u silnice. Pak nekonecna poust kolem more az k obcerstvovne. Omeleta s kurecim
paratkem nechutnala vsem, jen me jo.
Po obede jsme odbocili do udoli a vyrazili do kopce. Hned za mexickyma kaktusama a aloema jsme dojeli do sedla ve 4 tisicich. Pak jsme za doprovodu kung-fu filmuklesali udolim k Huarazu. Rosana si nas odchytla hned na zastavce a dohodila nam hostel a pak i vylet do Chavinu. Dalsi vyvoj probihal pod heslem "Zatimco jsem spal..." ... zbytek vypravy nakoupil. A poprve jsme okusili mate de coca - hned nam bylo hej.
Krome Hanky sledujem mistni zivot z terasy uz od sedmi. Vetsina psu tu bydli
na strechach, vetsinou po dvou. Po spolecne snidani nas Rosana posadila na autobus
do Chavinu. Pruvodce je showman, anglicky neumi ale skolni zajezd je pobaven.
Prvni zastavka je u jezera Querocoha - jen nevim, co byl hlavni duvod - curani,
mate de coca s medem nebo jezero. Pak hura serpentinou k tunelu ve vysce asi
4,5km - zajimave je, ze neni jeste hotov a jezdi se kolem razicich stroju. Hned
za tunelem nejspis Jezis s krizem potesil cely vylet.
Po nekonecnych rozbitych serpentinach jsme dojeli az do Chavinu - sidla kultury z 1500 pr.n.l. s oblibenym cislem 7. Prohlidka byla bozi, obed po ni taky - pouceni zni - morce maso nema, pulka jeste min. V desti jsme za 4 hodiny dojeli zase zpet. Trudomyslnost nam nedovolila koupit si mapu ani jidlo na trek. Dokonce ani studena sprcha ji nezahnala.
V pet jeste prselo v 7 uz ne, ale dilema trva - hory zustavaji v mracich. Rozhodnuti
je jet do Carazu, jit na 1-denni trek a zitra se rozhodnout.
Po high-street jsme dosli az na odjezdy Carhuaz-Caraz a strhla se o nas temer
bitka - jak se rozhodnout, kdyz vsichni stoji stejne? Nakonec jsme do jednoho
vlezli a zacala ralley - colectivos se predjizdely, aby dojely prvni a vyfoukly
cestujici ostatnim.
V Carazu nas slunecne pocasi primelo zmenit plan a vyrazit na Santa Cruz trek. Ale nejdriv jsme museli nakoupit na trznici a sbodnout menu. Pak jsme vzali colectivo - 5 lidi + ridic + 2 deti v kufru kombikove toyoty (ceho jineho) - do Cachapampy.
Jakysi vstupni poplatek - prispevek na duchod nosicum - delal 5 solu. A vzhuru
do kopce. Az na musky a vedro to nebylo tak spatny, aspon pro me. Tempo se postupne
snizovalo a po 430 vyskovych metrech jsme se utaborili - akorat nez prisla tma.
Spagety s rybickama a jodovou vodou teda fakt nejsou nic moc... Dobrou noc.
Pozn.1: Ted by tu melo byt jaro, ale vsecko je odkvetly a uroda cerstve sklizena - divny asi nejaky zemepisny trik.
Pozn.2: Mezi rovnikem a obratnikem chodi slunce nekdy pres jih a nekdy pres sever...
A Trejtnarovic si davaji zbytek jodovych spaget - dela se mi zle, jen se na
to divam. Nakonec je nedojedli. Pochodujem udolim stale proti proudu. Vsude
rostou kytky jak z kvetinace.
Prsi, tak jsme se schovali pod balvan, jak to delaji mistnaci. Za chvili jsme
u prvniho kempu a za dve u druheho, kam jsme meli dojit uz vcera. V prvnim bylo
obcerstveni s hudbou na vetrny pohon. U jezera jsme poobedvali - zadny deleni
z dobytkem - at si prinesou neco sami!
A pak uz jen pochodujem a pochodujem. Zasnezene vrcholky jsou v mracich. Poslednich 300 vyskovych metru tesne pred kempem jsme s Romcou nesli dost spatne. Holt 1,5-denni davky pochodu bez poradne aklimatizace... Nakonec i velitel blinkal.
Vstavame casne do zimy ale krasneho pocasi - videt jsou vsecky hory okolo. Po snidani se slunickem je svet hned veselejsi. Teda az na tech 500 metru, co musime vystoupat. Kazdou chvili slysime padajici lavinu, ale ne a ne ji videt. Byl dobyt!!! Nakonec jsme se do sedylka dostali, ale byl to boj. Ted uz jen sjuchame ten jeden kilometr (vyskovy) do tabora. Mrtvy kun ani krava nas nezastavi. Jen ty nohy, zada a hlavy to skoro dokazaly. Po cajicku a veceri je vsechno lepsi. Jen nevim, kde se tu bere tolik brouku, asi jsme si postavili stan do jejich letovy drahy.
Pozn. 1. asi se budeme muset kouknout na internet, jak vypada Jizni kriz.
Pozn. 2. ve 3750 m. n m. se spi mnohem lip nez ve 4250, ale loznici bych si stejne postavil niz.
Vstali sjme casne, abysme stihli autobus ve Valquerii v 11. Po ceste udolim kolem deti skemrajicich o bonbony jsme se predhaneli se skupinou postarsich Francouzu - bez batohu delali machry. Na zastavku jsme dorazili 5 minut pred 11 a cekali.
Vsechno jezdilo na opacnou stranu asi za hodinu nas jeden presvedcil, ze musime jet dolu do Yanamy a z tama zpatky nahoru. Ztratili jsme tim asi 2 hodiny. Nacpany colectivo se 20 lidma + 2 deti v pohode vyjel po polnacce az do 4.5 kilometru vysokyho prusmyku. Jezera a hory okolo byly bozi.
Z Yungay do Huarazu jsme vzali dalsi colectivo. Jizdenky do Pisca jsme sehnali az na zitra vecer, takze jdem zpatky do hostelu k Anite. K veceri jsme si dali jidlo "politickeho vezne" - nejlepsi byl smazeny banan. Sprcha!
Lukas se dnes rozhodl lecit z neustaleho chrchlani, takze vyrazime sami s Cernoskou do Wilkiwain na vykopavky. Nejdriv ale trocha prani, abysme jeste chvilku vydrzeli jakz takz nesmradlavi.
Colectivem jsme vyjeli z Huarazu nahoru, kde se nas ujali mistni klucinove. Jeden nam prodal vstupenky, druhy provedl po ruinach. A pak nas jeste mensi klucina dovedl na druhe misto. Rikal, ze chce byt ucitelem, cim jineho nez dejepisu.
Dolu jsme sli udolickem mezi domkama. Hanku se sirokym obloukem vyhybala selatkum, prej si myslela, ze to jsou psi (prece bylo v pruvodci, ze si mame dat pozor na psy)... Po chvilce na internetu jsme si dali pozdni obidek a vyfotili hory v zapadajicim slunci.
Po nekolika cajich u zprav jsme zase v obraze a pripraveni na cestu do hlavniho mesta, kde nastesti budem jen prestupovat cestou do Pisca. V 10:15 vecer vyjizdime - v autobuse je pekna kosa.
Kolem pate dorazime z Huarazu do Limy. Protoze je Cruz del Sur, na ktery mame koupene jizdenky celkem daleko a jede az ve 12, rozhodli jsme se zkusit Flores - jezdi kazdych 20 minut. Autobus je evidentne nizsi tridy. Kuk, a najednou vedle nas v ulicce postava malinkate jehne. Nakonec jsme stastne dorazili na odbocku z pan-americke dalnice do Pisca.
Dalnice vede kolem Limy kopcovitou pousti u pobrezi, kterou jen obcas prerusi urodna placka s policky a par barakama s antenama na dlouhych krivych drevenych tycich. Vsecko je aspon poranu zahaleno do primorske mlhy.
V Piscu jsme se ubytovali, chvilku prospali a sli sehnat vylet na ostrovy, koupit autobus do Nazcy a na obidek. Vecer jsme odpocivali u televize a internetu.
Provoz na mistnich ulicich pripomina slet much - mezi normalnima taxikama a autobusama se motaji malinkata vozitka se trema kolama, neco na styl velorexu, ale s plechovou kapotou. Jejich poznavaci znak je, ze nahodne meni smer a zasadne nejezdi po spravne strane, stejne jako mouchy. Vsichni samozrejme porad troubi a blikaji.
Vstali jsme brzo, jelikozto v 7:30 nas vyzvedaval autobus na Islas Ballestas. Po ceste jsme videli letecka kasarna a fabriku na ancovicky. V pristavu Chaco presedame na speed boat. Moc rychle nevypada, ale pelikan uz vedi... ze to bude pekne foukat. Hned za mezinardnim pristavem, ktery zrovna nepouziva narod ani jeden, je prvni atrakce - el candelabro - obrovsky obrazec kaktusu. Pak jsme opet zapnuli turbo a za ctvrt hodiny byli u ostrovu.
Uz po ceste jsme videli hejna ptaku. Na ostruvcich lvouny, tucnaky, kormorany, racky a dalsi. Jo a taky kraba, co mu rikaji morsky pavouk (sea spider). Lvouni schovani pod vymletym obloukem radosti rvali, skakali do vody a vubec se predvadeli. Tucnaci byli jen ctyri. Plosiny na tezbu quana (ptaciho trusu) jsme videli, zadne quano s sebou si neodvezli. Pak uz jen rychlocesta zpet.
Sbalili jsme se a sli na obed. Autobus do Nazcy odjizdel ve 2:30 - o hodinu pozdejc. Uz v autobuse nas lanaril na hotel nejaky vsudybyl, v Nazce se pak strhla skoro bitka. Nakonec jsme zvladli i zamluvit let a autobus (Molina) bez vetsi psychicke ujmy. Nasledny pobyt v hospode s hamburgerama, palacinkama a pisco sour (koktejlem z pisca) se ale trosku prodrazil. Zkratka jsme si uzili sveta.
A zase brzky budicek - na letadlo ovsem radsi bez snidane. V 7:30 cekame na ulici a hle obrovska amerika (auto se trema radama sedadel pro 10 lidi) uz se blizi, ale misto vysmateho Alexe nam spanelsky mluvici paprda rika, ze na letisti je inspekce, tudiz mame jit na snidani a pak nejdriv pojedem na hrbitov a do muzea - uvidime...
V devet se kupodivu objevili a s pruvdcem, co provadi i pro adventuru atd. mirime ke hrobum kultury Nazca - dredovatym vlasacum pohrbivanym do bavlnky. Pak jeste muzeum tezby zlata a vyrobna keramiky...
...a vzhuru na let - ty susenky jsme si nemeli davat... Obrazce byly moc hezky, ale turbolence a prudke obraty nedelaly vetsi casti posadky moc dobre. Obed byl tudiz odbyty.
Po nakupu jidla a suvenyru odjizdime v 5:30 smer Cusco. Cesta je radne klikata a trva 13-14 hodin. Jizni kriz jsem zase nenasel.
Do Cusca jsme dorazili kolem osme. Je to celkem velke mesto a oproti peruanskym zvyklostem tu maji na domech strechy - v zapeti jsme zjistili proc - zacalo prset a taky je tu mnohem vetsi zima. Vzali jsme si taxik rovnou do hostelu blizko centra. Po caji nas manager nechal prespat celkem levne.
Za chvili vyrazime do mesta - prvne na informace a koupit "listek navstevnika", ktery je pekne drahy. Pak jdem radsi na snidani. Muzeum Inka bylo celkem pekne. Katedralu jsme vynechali a vzhuru do Qoricanchu - nejvyznamnejsi chram Inku, ktery Spanele castecne zbourali a prestaveli na klaster. Santa Catallina je takovy maly a hlavne stary klaster.
Vsichni jsme opet pekne unaveni a hladovi, tak jdeme veceret.
Vyrazime taxikem na autobus a pak autobusem pres hory do udoli Urubamby do Pisacu. Maji tam byt ve ctvrtek trhy, a taky ze jo. Po chvili chozeni mela Cernoska korale a cepici, Romca cepici a naramek a ja s Lukasem klobouk. Snidani jsme si tudiz zaslouzili.
Pak jsme si vzali taxika nahoru k vykopavkam. Bylo to krasne - spousta terasek, presne zapadajici kameny a hory okolo. Dolu jsme sesli udolim kolem dalsich teras (krome couhajicich kamenu jako schody mely i kanalky pro rozvod vody) a hrobu ve skale.
Z Pisacu jsme si vzalibus na Puka Pukara - cervenou pevnost. Presne jak rikal ridic taxiku, zacalo ve 4 prset. Schovali jsme se pod previs a pozorovali duhu. Pak jsme sli na prameny Tambomachay kousek vedle a autobusem zpatky do Cusca. Katedrala byla otevrena na bohosluzbu, tak jsme se vetreli.
Chifa - peruanska cina nam vubec nechutnala. Dokonce ani Lukasovi, ktery po tom tak touzil a vychvaloval. A ani nepomohla mymu prujmu.
Ke snidani si davame marmeladu, mnam. Pak se jdeme nechat oficialne okrast do Peru Railu - jizdenka na Machu Picchu stoji pro cizince 86 dolaru, mistnaci to maji asi 10x levnejsi. Kupujeme jizdenku jen z Ollantaytamby za 40 dolaru zpatecni.
Pak jdeme kousek na autobus na Qenqo. Prvne jsme se ale zastavili u skalky se zidkou a spoustou jeskynek. Pak jsme sesli kousek dolu ke chramu mesice vytesaneho do skaly, kde byl v jeskyni oltar a u vchodu had a puma (samozrejme taky ze skaly). O dalsi kousek dal byly zbytky snad fontany, ale hlavne misto, kde si spousta turistu najimala kone a pruvodce. Dalsi na rade, Qenqo, ma pusobivy kamen na stojato, cikcakovy kanalek zrejme na krev obeti, jeskyni s oltarem na obet Cernosky a jakysi kalendar.
Kolem lam jsme prosli na Sacsayhuaman. Pruvodce nam vylozil rozdily mezi domestikovanyma alpakou (kratky krk, mala hlava) a lamou (dlouhe usi) a divokou vikuni. A pak i vsechno o zasobarne vody ai chramu. Podle jeho teorie se kameny tesaly presne na velikost diry primo v lomu podle modelu. Taky nam popsal zpusob, jakym Inkove asymilovali okolni kmeny: 1) nabidli pripojeni, 2) odklonili reku, 3) zmixovali se s nima geneticky a kdyz ani to nepomohlo tak je 4) zmydlili.
Puma, kterou ma Cusco tvorit, nema nohy, protoze lezi, a jeji hlava je prave chram. Kolem Christo Blanco jsme sesli dolu do mesta a do hostelu. Lukasovci sli na mexickou veceri a my chroustali suchary (buuu). Pak jsme vyrazili na predstaveni narodnich tancu.
Posledni snidane v Cuscu na terasce na strese hostelu. Na autobusaku jsme sefovsky obesli par spolecnosti a nechali si nabidnout cestu do Arequipy. Nakonec jsme hned po tom, co jsme si nechali ukazat autobus, sli do osvedcenyho Molina, ikdyz pod znackou Puma.
Z Cusca jedeme busem do Chinchera, kde je na inckych zdech postaveny spanelsky kostel. Pak pres Urubambujedeme do Ollantaytamby. Je to tam velky - 22 teras, pry predposledni utociste Inku po prichodu Spanelu. Mela tam koupel i princezna. Po prohlidce jsme sedeliv hospode na namesti, cekali na vlak, Lukasovci se cpali a my pokakanci srkali caj.
Pred branou nadrazi to zilo - choclo con queso (kukurice se syrem), sendvice a spousta stanku. Kluci si kouleli k vlaku pneumatiky na nakladak. V 8 vyjizdime - celkem pressne na anglickou spolecnost - posledni tri vagony jsou turisticke (Amici, Izraelci,... a my), zbytek pro mistni. V hostelu v Aquas Calientes po chvilce netece nejen tepla voda ale zadna voda...
Vstavame v 5, abysme stihli prvni autobus a byli na Machu Picchu, nez prijedou vlakem davy z Cusca. Pruvodkyne byla dobra - uz zname vsechny trojice: kondor-puma-had, nebe-zeme-podzemi, laska-prace-uceni a mozna i dalsi. Vyklad prerusily jen ukajejici se lamy. Jo, a jizni kriz je na jihu a ukazuje rohama na svetovy strany.
Pak jdeme na Wayna Picchu (Mladou horu), ktera je nad mestem. A zni na druhou stranu na chram mesice, ktery je v jeskyni v dzungli, a zase zpatky. Po obcerstveni jsme sli jeste na incky most na stezce do Vilcabamby. Na planovanou cestu zpatky pesky uz nemame sil, takze jedem zase busem.
Pak vyrazime na veceri. V ulicce od namesti je restaurace na restauraci a nahaneci se predhaneji v nabidkach. Po obejiti 5 hospod tam a zase zpatky mame 6 chodu misto za 15 za 8 solu (64 korun), s drinkem v cene a jeste lamou jako hlavni chod.
Musime vstavat uz ve 4:45, abysme stihli vlak v 5:45 zpatky do Ollantaytamby. Konecne vidime udoli. Dole v Aquas Calientes je uzke s divokou rekou a bez silnice a postupne, jak jedeme vlakem, se rozsiruje s policky a obcas jsou videt incke terasky.
V Ollantaytambe uz cekaji serazeny autobusy do Cusca, Za dve hodiny jsme tam.
Po snidani jedeme do Piquillacty, kde maji byt predincke zboreniny. Zmateny ridic nas vyhodil u jezera, ovsem krasneho, pod ruinama, takze jsme se trochu prosli. Bylo to asi celkem velke mestecko s hradbami. A zdi a podlahu si omitali na bilo. Zacina prset, takze zase busem zpatky. Prisedl jsem si k nejakymu ukecanymu uciteli prvniho stupne. Rikal, ze se deti uci oba jazyky (kecuanstinu a spanelstinu) a ze prvni tri roky chodi rano a dalsi tri odpoledne. Pak jsem mu vylozil dejiny Ceske republiky - ve spanelstine to bylo zajimavy.
V Cuscu jsme sli jeste do Muzea lidovych umeni a Muzea Qoricanchi, ktere jsme meli na listku. Potom jsme si dali veceri a sli si pro veci do hostelu. V 8 odjezd z autobusaku do Arequipy. V autobuse nas bylo asi 8, takze jsme se mohli natahnout pres 4 sedacky. Zezacatku bylo teplo a nakonec zase zima.
Do Arequipy jsme dorazili v 5 rano. Autobusak je celkem OK, tak jsme na sladkych buchatch prezili do 7 a pak vyrazili taxikem hledat bydleni - vyhral Youth Hostal Arequipa.
Po dvou hodinach spanku jsme byli pripraveni na prohlidku klastera Santa Cataliny. Maji tam nadherny obarveny domecky v kolonialnim stylu. Jeptisky pry pekly pecivo a prodavaly ho. Dali jsme si plneny satecky a byly dobry, ikdyz nevime, jestli byly od jeptisek.
Pak jsme obesli par cestovek, abysme zjistil vylet do Colca kanonu. Nakonec to vypada, ze sami bysme usetrili tak ctrvtinu. Nechame si to jeste projit hlavou... Na namesti tancuje k pobaveni ostatnich skupinka hare-krisnaku. Veceri jsme meli na namesti v patre v podloubi. Ochutnali jsme specialitu plneny papriky (rocoto relleno) a fantastickej dzus michanej papaya a pina (ananas).
Porade jsme se prospali, konecne, a po snidani vyrazili do muzea na Juanitu, obetovanou holcinu, kterou nasli zmrzlou na hore Ampato po vybuchu sopky, ktery rozehral ledovec. Nakonec jsme odhlasovali Colca kanon na 4 dny a koupili ho - nas pruvodce bude asi srandista Viracocha.
Pak jsme taxikem dojeli na nejstarsi vodni mlyn Molino de Sabandia - ve srovnani s ceskejma nic moc, ale maji tu cichu (pivo z kukurice), no uvidime... Romcu poprskala vikuna. Chicha byla moc dobra, sladka, fialova. Zpatky jsme chytli colectivo, ktery nas dovezlo kousek na vychod od centra. Cestou do ctvrti San Lazaro, kde maji byt krivolake ulicky na kopci jsme videli stanek s peti druhy chichi. Ulicky nebyly nic moc.
K veceri jsme konecne zkusli ceviche - nalozena ryba s limetkama a cibuli + sladka brambora a kukurice (Hance ani Lukasovi moc nechutnaly) a jako predkrm choclo con queso (kukurici s moc dobrym jakokdyz balkanskym syrem).
V 5:45 nas vyzvednul Viracocha - 2 posadil do jednoho Tica (nas - stavovali jsme se pro benzin za 50 centimu) a s dalsima dvema jel na autobusak. Tam nas posadil na autobus do Cabanaconde. Jen co jsme vyjeli na plato, ukazalo se, proc ma autobus vysoky podvozek a traktorove pneumatiky - asfalt se zmenil v polnacku. Kolem se pasly lamy, vikune i alpaky.
V Chivayi jsme zastavili na zachodky a cizince zkasirovali o 7 dolaru za vstup do Colca kanonu. Pak jsme jeli dolu kanonem, ovsem povrchu, kolem policek. Babky tady maji krasne vysivany kloboucky. V Cabanaconde si nas odchytil nas pruvodce, mistni zemedelec, a rovnou nas posadil do hospody na obed. Po jeho vzoru jsme si opet dali chichu moradu, ktera neni alkoholicka a dela se z klasu fialove kukurice s limetkou - narozdil od alkoholicke, ktera se vari z kukuricneho sladu.
Kolem oslavy nove silnice a policek jsme vyrazili do Llahuaru. Kondori pry odletaji na ryby k mori nebo do Amazonie. Pak jsme jeste poznali keriky s jedovatym bilym mlikem a jine s ruzovymi kvitky, co jsou afrodiziakum. Slezli jsme az dolu k rece ke gejzirum, ale "no hay puente" - no jo, stary most je fuc a novy se teprve stavi. Reku jsme prelezli po prknech - brodit by se asi nevyplatilo, protoze vyverajici voda byla hodne tepla.
Asi dalsi kilometr po proudu, kousek po soutoku s dalsi rekou, jsme dosli k nasim bambusovym chatkam. Sli jsme se okoupat k rece do tepleho bazenku. Vecere byla moc dobra - 2 maly smazeny pstruzi. Mistni zijou hlavne z broucku, co zijou na opunciich a dela se z nich rtenka.
Budicek mame v 6:15 a vzapteti palacinku s marmoskou. Valime nahoru kolem pritoku Colcy teraskama se zavlazovacima kanalkama do Llaticy. Odsud pre most dal nahoru do Fura, kde mame obed - brambory s mrkvi a ryze.
Po obede a sieste se jdeme podivat na preincke hroby a paradni vodopad. Taky jsme se dozvedeli, co znamenaji vystrcene tyce s igelitem na konci - podle tvaru a barvy muzou znamenat, ze prodavaji chichu, chleba, lekoricovy alkohol, pikantni jidlo a nebo jen plasi ptaky.
K veceri nebyl slibovany velky pstruh (protoze velky podle mistnich dosli), ale ryze, super brambor. kase a fantasticky rybicky s kecupem a cibuli - sami bysme to lip nevymysleli. Kvet aloe se pry pouziva na sviceni - strasne pomalu hori.
Budicek jsme meli v 6, kdyz nepocitam radio od peti. K snidani byla fantasticka sladka ryze s mlikem (skoro ryzova kase). Pak se objevily i ztraceny housky...
Smer oaza neboli Sangalle jsme vyrazili kolem sedme. V udoli byl jeste stin. Videli jsme lano upletene z kytky podobne aloe - neco jako sisal (z cehopak se dela sisal?). V Sangalle pry bydlivali zemedelci a pestovali spoustu ovoce. Pak ale prisla nejaka nemoc, znicila jim stromky a vetsina se odstehovala do Cabanaconde. Ted je oaza jen turisticka se trema bazenama. Daku jsme si bazen a k obedu pstruha slibeneho na vcera. Amici kolem nas meli rybicky v tomate.
Po sieste jsme vyrazili do San Juan de Chuccho. V Malate maji uzasny stary kostel a 2. ledna maji nejakou slavnost, kde tancujou 2 dny v kuse a chlapi se prevlikaji za zensky, protoze zenskych byvalo malo. Cestou jsme videli neco jako avokado, ale vevnitr to ma neco jako kastan.
Ubytovani je luxus. Vecere prijemne prekvapila - jina polivka a vajecna placka s cibuli a mrkvi, jako priloha samozrejme ryze.
"Nos levantamos" - vstavame ve 2:30, abysme dorazili do Cabanaconde vcas a stihli kondory. Doufam, ze se ty slepice predvedou! Jdeme s celovkama jako permonici. Nekteri predstiraji, ze jim je blbe, ale pochodovat stejne museji. Asi v pulce cesty vylezl na vychodnim, hornim konci kanonu mesic a pak zacalo svitat. Kdyz jsme vylezli z kanonu nad Cabanaconde a schozeli k nemu, byli jsme jak 7 statecnych, teda 5. U cesty jsme vzali bus a pred sedmou uz sedeli na snidani.
Autobus na Curz del Condor mel jet v 8. Pred osmou ale pribehl pruvodce, ze mame maly problem - diky referendu (jestli spojit jejich okresy na kraje s vetsi nezavislosti), ve kterym musi volit vsichni od 18 do 60 let, jel autobus uz v 7:30 a dalsi jede v 8:30. Jel v 9, zastavoval vsude, Peruanci stali v ulicce po 4 vedle sebe a na kondory jsme dorazili v 9:30, kdy uz tam zadny nejsou. Trosku nas uklidnilo, ze dneska se prej stejne ukazal jen jeden v dalce. Zatraceny slepky.
Jeli jsme teda rovnou do Chivaye. Tam jsme mrkli na incky most a nalozili se na 2 hodiny do termalu. Pizza Casa Grande nas pripravila na cestu do Arequipy s hlasitou muzikou. V hostelu jsme vyprali kalhoty - asi kilo prachu a soli na kus a sli spat.
Jedeme v 9:00 autobusem do Puna. Melo by to trvat 5 hodin. Zatim je vsude jen skalnata poust s trochou horske travy. Ani lamy tu nejsou jako cestou do Colcy. Krajina se nakonec zmenila - na planine byla obcas voda a pasly se lamy. Za Juliacou uz byla zeme vylozene urodna s polema a misto lam tam meli ovce a kravy. Pak jsme sjeli do Puna k Titikace.
Ubytovali jsme se a jeli na lod Yavari (http://yavari.org/). Napoprve nas ovsem
taxikar vyhodil v pristavu (at uz schvalne nebo z blbosti), kde je pouze lod
Ollanta, ktera je mladsi a vetsi. Po molu jsme teda presli zaliv a vzali colectivo,
ted uz opravdu k Yavari. Bliz ale byla jeste jina lod, Coya, ve ktere je zrekonstruovana
restaurace z 19. stol., ale neplave. Kolem dvou starych vagonu jsme konecne
prosli k Yavari, kde nam nadsenec/mechanik/kapitan dal vyklad. Koncem 19. stoleti
ji postavili pro Peruance Anglicani a po mori dopravili do pristavu Arice, pak
vlakem do Tacny a zbytek cesty nosily dily muly a lidi. Celkem to trvalo 6 let.
Nejlepsi je, ze dalsi lod byla sestavena jen o chvili pozdeji, protoze mezitim
dostaveli zeleznici az k jezeru. Dela pry zustaly v Arice, protoze je nebyli
schopny dopravit, a z valecny lodi tak byla dopravni. Lod opravuje peruansko-anglicka
nadace do puvodni podoby a chce s ni zacit pristi rok vozit lidi. V 75-tym ji
znarodnila vlada a po par letech nechala zchatrat.
Colectivem jsme dojeli do centra a zacali shanet vylet na ostrovy - vyhral 2-denni. Veceri jsme si dali na grilu.
V 8 nas vyzvedla holcina z cestovky a jeli jsme do pristavu na lod. Za chvilku jsme byli na prvnim plovoucim ostrove Uros, kde jsme meli prednasku - ostrovy jsou ukotveny, kazdy tyden se pridava nova vrstva, lidi jedi ryby, ptaci vejce, ptaky, totoru (rakos) - tu mekkou cast odspodu. Nektery baracky mely slunecni panely. A lidi tam prej opravdu zijou. Katamaranem s kockovityma hlavama jsme prejeli na vedlejsi ostrov. Delali tam dobre langose.
Pak jsme jeli 3 hodiny na Amantani, klasicky ostrov, ktery je nejvyssi z vic jak 30 v Titikace. Nejdriv jsme jeli rakosem a pak po hlubokem jezere, kde foukalo a byla celkem zima. V pristavu na Amantani uz na nas cekaly rodiny, ktery si nas rozebraly. My jsme u holciny Marii. Po chvilce odpocinku je jidlo. Jime jen my, ostatni se divaji. Teda krome Marii, ktera behem peti minut sporadala celou cokoladu od nas. My meli zeleninovou polivku a pak 3 druhy bramboru a syr (brambor pry maji 5 druhu a sejra delaji jen z kraviho mlika, ale je moc dobrej). Pak prisel bylinkovy caj a s nim nabidka cepic a podobne. Bylo to predrazene, ale nedalo se odmitnout.
Ve 4 vyrazime nahoru na Pacha Tatu. Pacha Mama (Inkove meli vsecko ve dvojicich, i vyznamne hory) je kopec o kousek dal. Na ostrove je 9 komunit ve 3 vesnicich, maji 4 skoly a 1 stredni.
Legenda rika, ze Viracocha dal detem Slunce zlatou hul a poslal je, at se usidli tam, kde se jim ji podari zapichnout (asi dostatecne hluboko), coz bylo v Cuscu, ktere se pak stalo hlavnim mestem Inku. A tak vznikli Inkove...
Nahore jsme pockali na zapad slunce a pak sli zpatky na hriste, kde si nas Maria vyzvedla. V prosinci hrajou komunity proti sobe fotbal a holky volejbal.
U vecere (polivka + ryze se zeleninovou omackou) byl i otec rodiny, ktery byl trosku sdilnejsi. Vysiva kytky na bluzky a podobne. Asi polovina ze 40 rodin v komunite ma bydleni pro turisty. Dopoledne pak delaji na policku a odpoledne se venuji turistum a podobne. Kazda komunita ma trochu jine barvy kroje a trochu jine tance.
Po veceri jsme dostali kroj a sli do mistniho kulturaku na tancovacku. Mistnaci si nas rozebrali a ukazali, jak tancovat. Za chvilku jsme byli jak zpoceny polarnici. Ani flaska Cusqueni to naspravila. Nastesti zabava po 6 tancich skoncila a sli jsme odpocivat.
Po palacince jsme se rozloucili s rodinou a Mari nas odvedla do pristavu. Odtud jsme jeli na Taquille, komunisticky ostrov. Vsecko patri vsem, ve vsech hospodach se prodava stejne jedno jidlo stejne predrazene a chlap v klobouku urcuje, do ktere hospody turisti pujdou, cepice a podobne maji pevnou predrazenou cenu, atd. Jo, a vsichni nosi stejny obleceni, aby si nezavideli. Jinak ostrov je to pekny s modrym jezerem okolo, uplne jako u Stredozemniho more.
Po obede (pstruhovi) jdeme do pristaviste, kde se 4 odvazlivci koupou. My si jen nesmele rachame nohy z lodi. 3 hodiny cesty zpatky jsou celkem dlouhe.
V Punu se jeste jdeme kouknout na namesti a pak ukojit Lukasovu touhu po grilovanym kureti. V pollerii jsme si dali kazdy 1/4 kurete. Taky jsme vyzkouseli nezname ovoce: velky lusk, ze ktereho se ji sladka pena kolem fazoli; pepino - maly melounek; neco jako granatove jabko (mely se ty pecky jist?) a mango.
V 7 odchazime na autobus do Copacabany, K snidani v buse zkousime syr - slany, mnam! Jeste musime vyplnit vstupni listek do Bolivie. Na hranicich slo vsecko hladce.
Po obede v Copacabane odjizdime lodi na Isla del Sol. Projeli jsme kolem maleho ostruvku s velkym elektrickym sloupem a pristali v Yumani u inckych schodu. Po nich jsme vylezli k inckym pramenum. Dal jeste kousek nahoru a pak na jih k prvnim ruinam. Byl to takovy mini-chram s chodbickama jako bludiste. Dal jsme sli az na jizni cipek, kde koncila dlazdena cesticka a my se chteli dat po zapadnim pobrezi zpatky.
Po ceste ani stopa, vsude jen terasky. Tak jsme lezli porad nahoru, az jsme ji na hrebinku nasli. Pak uz slo vsechno hladce nahoru a dolu az di oristredka ostrova, kde jsme zakempovali. Ke slibene plazi to bylo asi 200 vyskovych metru dolu, takze koupani bude az zitra. Aspon mame vyhledy. A pak polivku se spagetama.
Vstavame casne a vzhuru na vykopavky na severu. Hned za horizontem nas zkasli, co uz. Pak jdeme po hrebeni az na severni konec k obetnimu stolu, svate skale a chramu. Vsude okolo jsou super plaze. Na sever uz to nejde, takze zase zpatky na jih, tentokrat po vychodnim pobrezi.
V Chalabambe jsme si dali s Lukasem koupel v jezere - plaz jak v Itasce, teplota jak v Anglii a chut jak na Slapech. Ale bylo to bozi. Ve vesnici jsme shledli Museo de Oro, ve kterym nebylo zadny zlato, jen keramika. Nabidce jizdy lodi jsme odolali - chceme prece videt archeologicke muzeum v Challe. Takze zase nahoru dolu. Mistnaci predstirajici, ze umi jen svuj jazyk Aymara se nas pokouseli zdrzet, ale nakonec jsme to nasli. Z muzea byla otevrena jen min zajimava cast s keramikou. Obleceni, stavy a podobne jsme videli jen pres okno.
Do Yumani uz to bylo nastesti jen pres jeden kopec, zato poradnej, jinak bychme lod zpatky ve 4 nestihli. V Copacabane jsme se ubytovali ve skvelem hostalu Sonia. Kousek od hostalu je katedrala, skoda, ze ji stihli zavrit, nez jsme prisli. Otevrena zustala jen bocni kaple se spoustou horicich svicek. Taky jsme jednu zapalili.
V Copacabane je spousta hasisaku a zvlastni pomala a uvolnena atmosfera. To se potvrdilo i v restauraci, kde nemeli slibene pejerrey ani ispi (ryby) a vareni trvalo hodinu. Ale plnenu pstruh i andsky salat a pizza byly moc dobry. Jen aby nam vysly penize...
V 8 odjizdime busem do La Pazu. Jedeme na vychodni cipek poloostrova, odkud je to lodi 10 minut na pevninu. Ovsem my jedeme lodickou pro 30 lidi a autobus na pontonu. Dal uz hrbolaty asfalt. A hory se priblizuji.
Nejdriv jsme dojeli na predmesti, ktera jsou uz nahore na platu, a skrz ne k hrane udoli, ve kterem je centrum La Pazu. Hledani hostelu bylo napinave, ale nakonec dopadlo dobre. Dali jsme si vyprat pradlo a vyrazili na obed a do muzei.
Nejdriv do muzea koky, ktere lici historii koky od 4500 pr.n.l az po zneuzivani Spanely pro mistni horniky a Americany na kokain. Porovnava mate de coca, zvykani a kokain, popisuje ucinky na okyslicovani, traveni, atd. a seznam leku z koky. Prvni uzivatel kokainu byl pry Sigmund Freud.
Pak jsme vyrazili do muzea Tiwanaku, kde maji keramiku, sosky a kovovy vyrobky kultur Bolivie. Hlavni trida El Prado hlavne na Studentskem namesti vypada dost zapadne. Neudrzeli jsme se a dali si zmrzlinu, byla moc dobra. San Francisco otviral na msi az v 7, tak jsme si mezitim nechali vypalit fotky. Pred veceri jsme sli na Plaza Murillo kouknout na katedralu a prezidentsky palac. Pak jsme si dali mistni specialitky - hovezi na grilu (pacumutu), rizoto z hoveziho se smazenym bananem (majadito), mistni jitrnice (tripa rellena) a ovocny piti (tamarindo). Rozhodli jsme se zustat 3 dny, takze muzem dlouho spat.
V 9 vyrzarime na trhy, ale prvne po ceste na snidani. Maji tu skvely jogurtovy shake, smazeny vejce a sendvice. Lukas opet nevydrzel a dal si uz po ceste saltenu - kapsicku plnenou bramborama a masem. Nejdriv prochazime turistickym trhem, pak carodejnicky, kde prodavaji talismany, susene lamatka a pasovce a sosky ke vsem ucelum. Pak jsme prosli na trh pro mistnaky se snad uplne vsim od CD s MP3-ojkama, ppres zeleninu, zubni pastu, hrebiky, mice, obleceni az po nabytek - po chvili pekna otrava. Tak jsme se vratili na turisticky trh a shaneli suvenyry.
Jelikoz Trejtnari nad vsim moc premysli a spekulujou, jedeme ve 2, po saltinach s vejcem, do Vale de Luna sami. Jsou tam bozi utvary z piskovce nebo spis slepeneho pisku vymleteho vodni erozi. Silnice vede 3-ma tunelama v piskovcovych vezich. Pak jsme jeste obesli par cestovek a zjistovali pocasi a vylety do jungle/pampy a na solny jezera.
Lukasovci prisli trosku pozdejc, hura bude vecere! Pizza neurazi...
Nejdriv colectivem na Cementerio a pak dalsim jedeme na Tiwanaku - hlavni mesto s chramama stejnojmenne kultury, ktera byla pred Inkama a trvala skoro 2000 let. Spanelsky mluvici pruvodkyne nam povykladala o sose Pacha Mamy, pumach se sekerou v jedny ruce a useknutou hlavou v druhy ruce (mely odstrasovat potencialni kriminalniky) a dalsich. Pak jsme sli na chramy - jeden nad urovni (skoro nevykopany), dalsi pod urovni - s hlavama ruznych kultur a posledni v urovni s kanalkama a slunecni branou. Nakonec jsme sli na chram pumy, ktery je nejnovejsi a byval pristavistem na Titikace, ale neni vykopany temer vubec.
Colectivem jsme dojeli zpatky do na Cementerio a pesky sesli pres trhy k San Franciscu. Cestou jsme se stavili na jidlo. A pak jeste pro bombu a mapu. Kolem hostelu jsme zacali v obchodech shanet krabice na poslani suvenyru. Na poste jsme vystali hodinovou frontu na kontrolu proti drogam, pak 2 razitka od cla a ekonomickou tridou by to melo za 25 dni byt v Cechach. Jen nevim, co vsichni Izraelci posilali v tech 15kg pytlech.
Celi stastni jsme sli nakoupit jidlo na trek do supermarketu pod Plaza Estudiante. U vchodu meli hot-dogy, tak jsme si dali veceri. Pred spanim jeste internet...
V 6:45 odjizdime taxikem na Villa Fatima, odkud jezdi autobusy do yungay - severnich ai jiznich. Nejdriv jsme sehnali listek na ctvrtek z Yolosy do Rurrenabaque a pak odjeli colectivem na La Cumbre, kde zacina Choro trek.
Hodna "horska sluzba" nam nakreslila planek, jak se dostat do sedla (4800 mn.m.) - jedina cast slozita na navigaci, zbytek uz vede po dlazdene incke ceste. Bylo nasnezeno, takze jsme to podle stop a mapky lehko nasli. Ovsem mraky byly proklate nizko a stridave snezilo a prselo. Jak jsme sestupovali, pribyvalo vegetace i deste.
Do kempu v Challabambe jsme dorazili celi v nepromokavym. Za chvili prestalo prset a zatimco jsme bastili spagety s kecupem a syrem se vyjasnilo. Brou noc...
Rano je ale zatazeno. Ke snidani jsme konecne vyzkouseli escabeche (rybu se zeleninou), ovsem z plechovky. V 9 vyrazime - nejdriv sestup do Chora, pak pres most a do kopce. Pak zase dolu k mostu. A tak podobne.
Vegetace i vzduch houstnou. Ani snek se zelenou nohou to nespravi. Kolem jsou fikusy, stromove kapradiny (kdypak z nich bude uhli?) a ptaci kricej jak v zoo. U baracku ve svahu pestujou banany.
Stanujeme s vyhledem u Japonce. Rozumet mu neni, je tu od 60-tyho, ale zahradku ma krasnou s pulcema v jezirku - aspon neco, kdyz uz jsem nenasel tu zabu v kytce. Spagety s tucnakem, syrem a kecupem jsou jeste lepsi nez bez tucnaka! A zase se na noc vyjasnilo...
Vstavame casne, abychme stihli autobus z Yolosy a jelikoz kolem stanu pochoduje hyperaktivni kohout. Hned jak jsme vstali, zacalo prset. Cinan se tudiz varil na desti. Japonec nam ukazal vsecky pohledy z Cech i svoji cestu do Bolivie na mape sveta a pak uz jsme pripraveni k odchodu.
Chvili peknym lesem, pak zacinaji byt videt dusledky civilizace. Za 2 hodiny jsme v Chairu, odkud nas taxik-jeep odvezl za "lidovou" cenu do Yolosy. Kolem poletuji velci modrocerni motyli, stoji luxusni hotel, bazen, kryte kurty, sterkarna,...
V Yolose cekame na autobus, takze jdeme na obed. Cesta do Rurre ma trvat 15 hodin, tak doufam, ze ty housky budou aspon trochu k jidlu... Autobus byl celkem dlouhej, takze se na cesticku (cestu smrti) nas srazem sotva vesel. Vymysleli jsme, ze vlevo se jezdi aby ridic sedel na vnejsi strane u prikopu a vic se bal = jel opatrnejc. V Caravani jsme zastavili na veceri a odbocili do jineho udoli. Po tme jsme sledovali blesky nad horama, kde jsme jeste vcera spali, a vzpominali na Kaponce. V prusmyku nas zkontrolovali policajti, jestli nevezeme chemikalie na vyrobu kokainu. Pak uz jsme vsichni usnuli i pres hrbolatou cestu a troubici nakladaky s bananama v protismeru.
Kolem ctvrte jsme dorazili do Rurre, jak tu familiarne rikaji. Cekame, az se rozedni. Taxikari tu jezdi na motorkach. Po rozedneni jdeme hledat hotel, kde jsme se pak v houpacich sitich dospali.
Po sprse vyrazime kupovat vylet do dzungle (selvy) a pampy a na obed. Je strasny vedro a vlhko. V pul sesty jsme konecne zpatky i s letenkama na cestu zpatky do La Pazu. Prave vcas, aby nas nechytla prava tropicka bourka. Lezima v sitich, koukama, jak leje, a doufame, ze zitra bude sice chladnejc, ale prece jen sucho.
Porad trochu prsi, tak jdeme na veceri v desti. V Moskitto baru maji happy hour na koktejly a dobrou pizzu. Cestou zpatky nacvicujeme chuzi bahnem.
Rano je pod mrakem, coz nam vubec nevadi, aspon se uvarime az za 2 hodiny. V 9 vyrazime lodi do dzungle. Nejdriv po rece Beni a pak odbocujeme doprava hloubs do parku Madidi po rece Tuichi. Bydleni sestava ze dvou strech - pod jednou je kuchyn a pod druhou postele, na ktery jsme si pridelali matrace a moskitiery.
Po obede jsme vyrazili do dzungle. Hned zkraje nam pruvodce ukazal velky mravence, jejichz kousnuti boli 6 hodin. Pak strom na leceni sracky, pak jedovatej, pak s cervenym mlikem na porezani. Vyplasili jsme cernyho orla pozirajiciho ulovenou opicku. Prasata poziraji plody z palmy, ale nakonec jsme je nenasli. Naopak paviany jsme nejdriv slyseli a tesne pred koncem i videli.
Mistnaci jedi jen jednu houbu (nejakou bilou), v lednu a unoru ovoce a jinak vetsinou vnitrek palmy - budto syrovej v salatu nebo varenej. Kdyz jsme se vratili, meli jsme pripraveny kaficko se susenkama a v zapeti veceri. Za chvilku se setmelo a my si zalezli do moskitier - je tu pekny vedro a to jsem v trenkach.
Jsou tu obrovsky mury, co zboznujou sedat do bot a na fusekle. A taky svetlusky se zlutym svetylkem. Tak dobrou noc... Jo, Madidi park zalozili pred 10 lety, pred tim se tu tezilo drevo a strilela zver. Nejstarsi stromy tu jsou pry 50 let, zatimco zbytky pokaceneho nekolik stovek let (nakonec jsme videli i jeden stojici, rostouci). Jeden srandovni strom vyhani koreny, kdyz se citi nestabilni, klidne 2 metry nad zemi a ty pak dorostou do zeme.
Rano nas budi hluk dzungle (ptaci, cikady, zaby, i paviani se na chvili pridali) a vedro. Kucharka uz hodinu kuchti, ale oficialni budicek jeste nebyl. A pak to prislo, snidane a v 8:30 odchod do dzungle na 6 hodin.
Nejdriv jsme videli zrzavou vevereku. Pak jsme nacapali tlupu prasat (chunos), strasne chrochtaji, smrdi a kdyz nas ucitily, zacaly utikat, neco jako stekat a strasne klapat zubama. Jakyhosi bylozravce jsme vyplasili tak, ze jsem ho nevidel ani utikat. Pak jsme znova honili a nedohnali prasata. Zase jsme videli papayu de jungla, co ma na kmenu obrovsky trny. Skoro jsem videl tukana a uplne jesterku, zabu jako lupen, papouska, dokonaly vosi hnizdo a hovnivala.
Ve 3 jsme dorazili zpatky do kempu. Obed uz na nas cekal, ale horka polivka me uplne dorazila. Jesteze mame odpocinek az do 8, kdy jdeme na nocni vypravu. Do moskitier nam z boku trochu sviti, takze se v nich peceme jako v soukromych sklenikach, ale lepsi nez se nechat sezrat zaziva.
Po veceri vyrazime do nocni dzungle. Nejdriv vidime skokana, pak neco jako rosnicku, spiciho ptaka s cervenym brichem a super mnohonozku. Opice se nam vyhnuly, potvory, ale zato primo v kempu mame super hada. A spoustu mur a zvlastni zelenou malou kudlanku, a komary. Brou, varenou...
V 5 pro nas mela prijet lod na vychod slunce. Je 7:15 a lod nikde. Nejstrasidelnejsi zvire nocni dzungle je nase kucharka, ktera pri chrapani vydava desive zvuky od chropteni az po vrceni. Ale vari dobre. Pruvodci ji chudaka strasi tigrem. Vcerejsi had se ji taky libil.
Po snidani jsme cekali az do pul desaty, ale lod neprijela, takze jsme misto na papouchy sli zase do dzungle. Nejdriv jsme videli jakyhosi ptaka ve vetvich, pak pred nama pochodovala prerostla cerna slepice s bilym ocasem. Opice jsme videli dvakrat - spaly uplne nahore ve vetvich. Pak jsme videli jeste mensi tarantuli a strasne jedovatyho pruhovanyho hada.
Po obede jsme vyrazili na palave po rece dolu, pruvodce jsme meli na porculanovi a Lukase na kulatym clunu na provazku za nama. Dojeli jsme po Tuichi az do Beni, kde jsme presedli do normalni lodi.
V Rurre jsme si hned dali Coka Quina (mistni kofolu= a bezeli do studeny sprchy. Na veceri jsem si dal mistni specialitu - salat z kurete se zeleninou a tatarkou. Hanka s Lukasem meli rybu - Hanka s chili mackou zvanou sudado a Lukas BBQ. Zmrzlinu nemeli a pivo bylo teply, jelikoz nesla elektrika.
Jdeme na devatou k Donato tours na vylet do pampy. Jelikoz nesehnali dalsi lidi, chteji od nas dalsi penize a na problem s lodi tvrdi, ze nebyl benzin a ze papouchy uvidime v pampe a stejne byli jen moznost. Nakonec jsme se dohodli, ze zaplatime, kdyz nebudou dalsi problemy.
Nejdriv jedeme asi 3 hodiny jeepem (chvili pred nama bezi asi dva metry dlouha jesterka) a po obede presedame na lod na rece Yacuma. Cestou zastavujeme u ruznych zvirat: supa, lednacka - pekne prerostlyho, pavianu (jsou 2 druhy - cerveny a ten druhy, kde ma samec a samice jinou barvu - cernou a hnedou), squirl monkey - maly opicky, ktere jina cestovka je krmi ale my ne, protoze jsme ekologicky (pry normalne poziraji cerstvy listky stejne jako kapibary, ale banan jim chutnal taky); kapibary s mladejma a ptakem na zadech a kajmanem opodal; volavku s piranou v zobaku, kormorany, prerostly capy, rajsky ptaky, neco mezi volavkou a kanetem, zelvy, papouchy (cosi si nadavali) a spoustu dalsich ptaku a taky ruzovy delfiny, kteri nakonec vydrzeli s dechem dyl jak my s trpelivosti.
Kdyz jsme dorazili do kempu, uz pekne zrali komari. Po kafi a veceri jsme vyrazili jeste na nocni obhlidku po rece, ale videli jsme jen jednoho kajmana. Dozvedeli jsme se, ze anakondy a kajmani trpi tim, ze na ne lidi sahaj rukama od repelentu; ze krokodyli jsou dycky u brehu a na pevninu chodi pozrit ulovek a taky ze maji otevrenou tlamu kvuli udrzovani teploty; taky jaky zvuky delaji "vodni" zaby (ranas), co sedi u brehu, a jaky suchozemsky (sapos); a ze tam, kde jsou delfini, nejsou ani pirane ani krokodyli. A mozna jeste vic... Pred spanim jsme jeste objevili obrovskou zabu.
Kolem paty nas vzbudili paviani a vyrazili jsme na vychod slunce. Ale nez jsme dojeli na misto, zatahlo se. Aspon jsme po ceste videli ptaky a delfiny. Zatimco jsme snidali, pruvodce s kamosema se bavili chytanim jedovatyho vodniho hada a brousenim macety.
Pak jsme vyrazili na anakondu. Sjeli jsme kousek lodi a pak pochodovali do pampy. Nejdriv nam ukazal oranzovy plody, co maji tvrdy orech na korale a duzina se pouziva na prani. Pak jsme pochodovali vysokou travou k vyvysenince s bazinkou okolo - teritorium jedne anakondy, ale nic. Pak kolem koni, krav a capa do baziny, kde zije druha anakonda, ale ani ta nebyla doma. Vsude byla spousta snecich budek a vajicek, ale sneci samotny byli asi sezrany orlem.
Behem obeda pruvodce ulovil ruzovou piranu - tu nejzurivejsi, pak je jeste bila a zluta. Lovit je budem zitra, dneska jdeme plavat s delfinama. Jeli jsme kousek proti proudu a skutecne tam byli. Vsichni jsme se koupali kousek od nich, ale zadny spolecny dovadeni.
Po odpolednim caji jsme jeli na protejsi breh k "hospode" na zapad slunce. Mistnaci zatim hrali proti Izraelcum fotbal (Izraelce tu nikdo nema rad). Po veceri jsme chvili zpovidali pruvodce: tady zvejkaj koku s lijanou a na altiplatu s popelem z brambor, vsichni pri praci. Jinak je to tu pry v dobe destu (leden, unor) vsecko zaplaveny az na par ostruvku. A nakonec zase zpatky se potit do kukani. Paviani vecer rvali, takze by prej melo pres noc prset - zatim je jasno...
Paviani nezklamali a presne v 5 zacali rvat. Pak zacalo sviti slunce a snim
vedro. Po snidani jsme jeli chytat pirani. Ono to spis vypadalo jako krmeni
piran, protoze zacaly maso okusovat okamzite, ale zaseknout se nedaly. Hanka
to vyhmatla a vyhazovala je hackem do lodi bez zasekavani. Jelikoz jsme nakonec
prece jen neco ulovili, meli jsme smazeny pirani jako bonus k obedu.
Po obede jsme uz valili lodi zpatky. Asi v pulce cesty zacala bourka (tak paviani
meli nakonec pravdu, jen se trosku sekli v case), coz nam ale vubec nevadilo.
Aspon jsme se trosku zchladili. V pristavu byla spousta bahna a ridic prohlasil,
ze cekame pul hodiny, nez cesta trochu oschne, asi vedel...
Ostatni dzipy odjely. My nakonec taky. Asi po pul kilometru klouzani v bahne
se ridic rozhodl, ze jedeme moc blizko ryzoviste vedle cesty a jal se couvat
do prostredka cesty, tedy na kopecek. Samozrejme, ze kdyz otocena predni kola
zabrala, to krajni houplo do ryzoviste. Po chvili premahani se mu podarilo zapnout
4x4, ale uz bylo pozde. Nastesti jel kolem traktor. Ovsem nas ridic nemel s
sebou ani lano, jen provazek na bagaz, ktery i na 4x prasknul. Pak se chvili
klouzal i traktor, kdyz se snazil srovnat svuj prives. Nakonec ho nechal opodal
a vratil se jen proto, aby hopnul do ryzoviste prednim kolem presne jako my.
Chvili vypadal nestastne, pak ale pridal plyn, zajel tam celej a pres stromky
a vsecko ostatni v ceste vyjel. Nakonec vytahl i nas.
Ridic se prihodou musel jeste po ceste pochlubit kamosovi. Pak uz cesta do Rurre probihala celkem hladce. Jeste jsme videli lenochoda, jenze mel hlavu za listim a veskere nadeje, ze se pohne, byly marne.
Po sprse jsme sli na veceri do hospody na nabrezi (takze komari meli taky hostinu). Meli jen ryby, tak jsme si dali sudado a na grilu, ktera byla lepsi. A pak uz do posteli...
Misto opic tu maji silene kohouty (po ulicich pobihaji slepice s kuratama),
kteri kokrhaji jeste za hluboke tmy. V 9 mame byt u check-inu a v 10:40 odlitame
do La Pazu.
Zatimco jsme cekali, mestem prosel pruvod vojaku s kapelou. Travnate letiste vypada prijemne. Skoda, ze pres mraky nebylo videt vic - jen obcas kousek dzungle s rekou. U hor uz bylo skoro jasno a byly fakt efektni.
Taxici pred letistem sice zlevnovali, ale za Bs 10 proti 3.80 s colectivem z
tamtez to bylo dost. Na namesti v El Altu (horni chuda cast La Pazu, co uz se
nevesla do udoli) sedi na travniku babky a zkracujou ho jakymasi britvama. Opodal
hlasal obrovsky plakat "El Alto neni problem ale reseni". Na autobusaku nas
cekalo prekvapeni - do Potosi nic nejede, protoze je mezi Orurem a Potosim blokada.
Takze pojedem nejdriv do Sucre, ktery ma byt taky hezky, ale cesta tam trva
16 hodin misto 10-ti do Potosi.
Autobus jezdi vecer, takze jdem nejdriv do mesta. Muzeum ma otevreno az od tri,
tak mame spoustu casu na saltenu (satecek s kuretem nebo masem), denni Plazu
Murillo i internet. V etnografickem muzeu jsme dostali listek zadarmo, jediny
problem byl, ze se predelava, takze jsme videli jen docasnou vystavu = 1 mistnost
s prstencem s fotkama. To nas dostalo tak, ze jsme si museli dat sendvic a jogurtovy
shake. Pak jsme sli na autobus.
Mel vyjet v 6:30, zacali jsme dobre - 50 minut zpozdeni. Pak jsme 2x zastavovali na kokove kontrole, kde se kontroluje, jestli lidi vezou jen mnozstvi, ktery nahlasili. Jedna z babek se se zabavenyma pytlikama za chvilicku zase vratila, tak nevim.
V pul sesty mame budicek - ridic pustil mistni hity. Pak mame prestavku na snidani,
kde skoro nikdo nesnida, a za chvilicku stojime zase. Cedule rika, ze se cesta
od 6am do 18pm opravuje - mame stesti - pri poledni prestavce pry muzeme projet,
takze budem cekat jen 2 hodiny, snad...
Po poledni projel nakladak s pracantama na korbe, jeli na obed. Ovladac provazu
nas ale nikam nepustil, pry ve 2. Takze cekame dal a cteme si historii Bolivie
a nejak nas vubec neprekvapuje, co se deje. Bolivijci maji na vsecko spoustu
casu a problemy resi, az kdyz nastanou. Taky, jak rikal taxikar, co nas vecer
vezl do Potosi, na dotaz, proc je blokada, "Nejaky duvod se najde. V bolivii
si vsichni porad stezujou a nikdo nemaka." Taky jsme si vsimli, ze tu nejsou
nahaneci u hospod jako v Peru a vubec vseobecna snaha je nizsi.
Nakonec jsme po 3 hodinach cekani odjeli a vpul paty byli v Sucre (2790 mn.m.).
Jeli jsme na namesti, kde jsme se podivali do Casa de Libertidad, kde je smlouva
o samostatnosti Bolivie, a prosli okolo namesti.
Po hot-dogu jsem zavolal na taxiky do Potosi (3977 mn.m.) - po telefonu to bylo zajimave, ale nakonec jsme se domluvili. Klucina, taxikar, rikal, ze chce jet pracovat jinam, treba do Spanelska - naivka, ale jinak mluvil rozumne - Bolivie je holt hodne ruznoroda a dycky se najde protestujici skupinka.
V hostelu jsme se hned zeptali i na tury do dolu a autobusy do Uyuni a sli spat. Jo, taxikar, co nas vezl po Potosi, mel auto predelane z pravostranneho (asi japonskeho) rizeni tak, ze mel volant na druhe strane, ale budiky na puvodni.
Rano na patiu hostelu bylo krasne. Vyrazili jsme shanet turu do dolu, coz se
nam rychle povedlo. Za odmenu jsme si dali snidani. V 10:30 zacinala anglicka
prohlidka v Casa de Moneda, kde se razily mince a je mini-sbirka obrazu. Nejzajimavejsi
z nich micha krestanstvi s nabozenstvim mistnich a legendama o nalezeni stribra
v Potosi.
Pak jsme se rozdelili. My sli z namesti s katedralou ke konventu San Francisco,
za kterym bylo videt Cerro Rico, ke kostelu La Merced. Tam jsme vylezli do baru
Mirador, odkud je super vyhled - je vlastne na strese kostela. Sedeli tam taky
dva cesti 50-ti-leti cestovatele.
Pak jsme sli kolem Casa de las Tres Portadas a dalsich k trhu a kostelu San Lorenco, pak Museo de Santa Teresa. Internet i veceri jsme si tudiz zaslouzili.
Vstavame na prohlidku dolu, kterou mame uz v 8, abychme stihli poledni autobus
do Uyuni. Pastika (picadillo de Carne) byla moc dobra - esteze jsme nevzali
tucnaka.
V 8 jsme od agentury nevyjeli, cekali jsme na Anglicana. Zatim nas obstastnoval
Nemez cestujici kolem sveta. Po ceste jsme jeste nabirali dalsi lidi a na hornickym
trhu kupovali "darky" pro horniky - pytlik koky, limosku, dynamit, rozbusku
a jakysi nitrat, co zvetsuje explozi a pouzili ho i pri atentatu v Oklahome.
Taky tam prodavali 3 druhy "urychlovacu", co se zvykaji s kokou. Pak jsme se
jeli prevlict.
A potom konecne na Cerro Rico. Teda prvne na vyhled, kde si pruvodce, uz s plnou
pusou koky, postezoval, ze Bolivie je bohata, ale lidi chudy, protoze nemaj
vzdelani, a vsichni prezidenti jsou na prd. Pak nam predvedli vybuch a sli jsme
do dolu. Do holinek samozrejme teklo. Videli jsme boha horniku Tia a pak hornika
pri praci - udela za den 2-3 20cm-hluboky diry, z nichz dynamitem odpali pokazde
asi 200kg horniny; rousku nema, protoze se mu s ni blbe dejcha a je driv unavenej;
jeho otec uz ma silikozu plic a udela za den diru jen jednu.
A pak uz jsme utikali ven a ujizdeli na autobus - ve 12 odjizdel do Uyuni. Cesta vedla altiplatem s ruznyma barvama zeme, kaktusama, lamama a skalnima utvarama. V Uyuni jsme sehnali hotel, turu a sli na veceri a internet.
Po snidani (tentokrat brazilske pastice) jdeme na postu a na trh. Mestem prochazi
pruvod komunistu s rozladenou dechovkou. Vedle kancelare cestovky, kde cekame,
je agitacni stredisko pravicaku a porad dokola vyhravaji volebni song. Po desate
vyrazime uz dzipem nejdriv vymenit penize a pak na imigracni.
A pak uz na hrbitov vlaku se spoustou zrezivelych parnich lokomotiv. Pak jsme
jeli do vesnice Colchani, kde se zivy ze soli - delaji z ni upominkove predmety,
cihly a nebo ji mokrou sbiraji, susi, melou s jodem a bali na jidlo. Ze solnych
cihel bylo i mistni muzeum a hotel opodal. Pak jsme jeli na misto, kde sbiraji
mokrou sul. Vrstva soli je pry 1-10m tlusta a po desti muze byt az 50cm vody.
Kolem solneho hotelu jsme pak dojeli s lizatkama v pusach k Incahuasu - ostrovu
s obrovskyma kaktusama. Po okruhu po ostrove jsme poobedvali a seznamili se
s Kolumbijcema, co jedou s nama.
Od ostrova uz jsme valili na jih do San Juanu. Jeste jsme se naposled pokochali na konci salaru a pak uz cestu prerusila jen vymena kola, pri ktere jsme se sli kouknout na rostlinky quinoa (mistni oblibene prilohy), ale jelikoz je jaro, moc jsme z nich nevideli.
Ubytovali jsme se a za chvili byl caj o seste. Proklabosili jsme se s Kolumbijcema az do vecere a pak az do desiti. Jsou z Bogoty, studovali rok v Buenos Aires a ted jedou po zemi vyletem zpatky.
Po snidani jedeme pres Salar de Chiguana k sopce Ollague, pod kterou byla super
lava. Pak jsme jeli k prvnimu jezeru s plamenakam, Lagune Canapa. Vsecko jsme
vyfotili, naobedvali se a jeli k Smradlavymu jezeru Laguna Hedionda. Dalsi Laguna
Chiarcota byla cervena a jeste dalsi Laguna Honda se zlutozelenyma flekama.
Kolem Skal sedmi barev, Montana de Siete Colores, ktery tvori hranice s Chile,
jsme projeli do rezervace a k jezeru Laguna Colorada. Pred lagunou jsme se jeste
stavili na dalsi lave, kde byl andsky kralik viscacha, co ma dlouhy ocas a skace
trochu jako klokan, a taky polstarky mechu, co vubec neni mech, tvrdyho jako
kamen - yareta. A pak jeste jedna zastavka u Arbol de Piedra - kamenneho stromu.
V Lagune Colorade je spousta plamenaku a mikroorganizmy, co barvi vodu do cervena.
Hodinu jsme se prosli k vyhlidce, a pak este k druhe.
Tesne pred zapadem jsme dorazili do ubytovny (asi 1km od laguny). Tentkrat spime vsichni pohromade. Uz behem caje, jeste za svetla, se pekne ochlazovalo. Vecere jsme se v cepicich a bundach nemohli dockat. Nastesti se nevyplnilo prani Kolumbijcu na spagety s ryzi a byly spagety s kecupovo-zelnou omackou. Jako zakusek bylo mekky mango - naucili jsme se ho cucat primo ze slupky jako pastiku. Spat jdeme brzo - ve spacakach je teplejc.
Vstavame ve 4:45. Rychle se balime a v mrazu nakladame batohy na dzip, abychme
byli u gejziru pri usvitu. Krome umele navrtaneho gejziru (Sol de Manana) jsou
opodal sycici, bublajici a smrdici diry s bahnem.
Celi vymrzli jsme nasedli a jeli k Aguas Calientes neboli termalnim pramenum
u jezera Laguna Chalviri. Jak jsme byli zmrzli, vubec se nam nechtelo slikat,
ale krome prvniho paleni nohou byla koupel vynikajici. Jen snidane se proti
nasemu ocekavani neservirovala primo do bazenku.
Pak uz jsme seli k Lagune Verde, ktera je ovsem zelena jen, kdyz fouka vitr.
Ale my jsme v ni zase videli odraz Volcanu Licancabur. Hned vedle je jeste Laguna
Blanca. A taky skupinka vikuni - pry maji vzdycky jen jednoho samce, ktery je
kontroluje opodal.
Na Hito Cajon jsme odevzdali bolivijske imigracni karticky, presedli do chilskeho
minibusu a za chvilku opustili Bolivii. A hle za chvilku asfaltka. Ovsem ridic
byl neprijemny. Vyplnili jsme imigracni karticky a o 2km nize v San Pedru prosli
kontrolou. Vsecko je tu jinak. Lidi jsou nejak chladnejsi, odmerenejsi. A ceny
v tisicich a hodnotou nekolikrat vic nez v Bolivii.
Nasli jsme hostel a sli vybrat penize, koupit autobus do Santiaga a pak na obed (moc dobry veprovy). Pak jsme jeste koupili vylet do Vale de Luna. Jelo se ve 4. Nejdriv na vyhlidku, pak do Mrtveho udoli (Vale de Muerte, co byvalo martansky udoli). A pak uz do Mesicniho udoli na 3 Marie, minidul na sul, solny baracek, amfiteatr a pak zapad slunce u obrovske duny. Slunce uspesne zapadlo a my jeli zpatky do hostelu na BBQ, kde jsme si pokecali s Londynanem s komunistickyma sklonama.
Po snidani jsme se balili, odnesli batohy do kancelare autobusu a sli do muzea
- moc hezkeho. Pak jsme si pujcili kola jeli nejdriv na Pukara de Quitor, sidlo
atakamananu z dob pred Inkama, ktere pouzili i v boji proti Spanelum. Vylezli
jsme i na vyhlidku hned vedle.
Pak jsme pokracovali do Devil's Gorge - uzouckeho klikatehobocniho udoli. Nakonec jsme jeste zkoukli zbytky inckeho admin. centra. Pak uz jen pres 8 brodu zpatky, vysprchovat, naveceret a na autobus. Je to luxus. Cesta je pry 1000km a trva 23 hodin. Dostali jsme koblihu, chipsy a piticko a potom film.
Moc dobre se nam spalo. Rano bylo zatazeno nizkou oblacnosti, ktera se pak rozpustila. Nejdrive jsme projizdeli skoropousti s kaktusama a trochou travy a pak se u pobrezi objevily urodna policka. Kolem byly vetsi i mensi hory.
Po trech filmech, o pul sedme, jsme dorazili do Santiaga. Koupili jsme jizdenky do Puconu a jali se hledat hostel. Hustic nam poradil jeden na Plaza de Armas, ktery bude urcite volny. V metru se nas snazil obrat nejdriv klucina prodavajici jizdenky a pak ve vagonu i dve kapsarky, jedna z nich tehotna. U vylezu z metra nam smer poradil pan, ktery v zapeti nezapomnel pripomenout, ze Chile je nejsilnejsi ekonomika Jizni Ameriky - zacinam mit pocit, ze tu maji nejaky problem. Hostel samozrejme volny nebyl, ale holcina byla napomocna a zavolala do nami vybraneho - po kontrolni otezce, jestli jsme Izraelci, jsme meli nocleh. Ctrvt je trosku horsi a barak historicky, ale stylovy. Dosli jsme si na lokalni veceri a na chvilku na emaily.
Rano je opet zatazeno a vetsi zima nez v 10 vecer. Po snidani na patiu vyrazime
na mistni Sacre Coeur a do palace Cousinu. Palac byl fakt luxusni - pry nejbohatsi
rodina v Santiagu a meli lustr z ceckyho kristalu. Iglesia de los Sacramentinos,
postaveny nebo spis vybetonovany ve stylo Sacre Coeur, ma do predlohy daleko,
ale i tak je aspon zepredu hezky.
Pak jsme sli zpatky kolem Palacia de la Moneda a byvaleho parlamentu na Plaza
de Armas, kde jsme se koukli do katedraly a pak sli na obed - obri hot-dog.
Pak jsme sli do Museo de Arte Precolombino, ktere bylo moc pekne a poucne, ale
dost dlouhe.
Pak jsme jeli metrem na kopec San Cristobal - na samotny kopec jsme vyjeli lanovkou podobnou te petrinske. Shora bylo videt plosinu Santiaga a vsude okolo hory. Dolu jsme sli prochazkou pesky. Dole jsme chvili hledali misto na veceri, nakonec jsme si stejne dali peceny kure - jen ja jsem risknul a zkusil pizzu se skeblema a nebyl nic moc. Pak metrem zase zpatky a spat.
Po snidani jedeme metrem na Terminal Sur, kde si u Pullmana nechavame batohy
a Condorem jedeme do Valparaisa (v 11:15). Po jedne jsme dorazili a vysli smer
Plaza Anibal Pinto, pak jsme vyjeli nahoru ascensorem (vytahem-lanovkou) Reina
Victoria a zacali prochazku po Cerro Alegre a Concepcion, ktera vedla i kolem
domu karikaturisty Lukase. Nakonec jsme sesli na namesti Sotomayor, kde je (nebo
spis neni) videt pod sklem v dlazbe vykopavka stareho pristavu, a jezdi po nem
staricke trolejbusy (udajne jedine v Chile). Soucasny pristav neni nic moc,
stejne jako opilecke namesti Euchaurren a La Martiz - kostel s podlahou nasikmo.
Kolem opilce hazejiciho kvetinac po autobusu jsme se rychle vratili do bezpecnejsi casti a pak pres bufet zpatky na autobusak. Zpatky v Santiagu jsme si dali veceri a v 9:45 odjeli smer Pucon. Francouzsky film s rozklepanyma spanelskyma titulkama jsem stihal sledovat, byl akcni, ale konec jsme nevideli, protoze DVD se kouslo :-(
Probudila nas zastavka v Temucu. Pak jsme dostali snidani - stejnou jako veceri
- jen k susenkam byl misto koly caj. V Puconu jsme byli v 7. Autobus v 7:30
jsme nestihli, jelikoz nikde jeste nemeli otevreno, nastesti jede jeste jeden
v 1. Vydali jsme se teda nakupovat jidlo a bombu. Jidlo jsme zvladli v pohode,
ale bombu nikd e nemeli a kdyz tak jen propichovaci.
Ale byli si jisti, ze to
maji vzdycky v tom druhem obchode. Takze jsme litali z obchodu do obchodu a
potkavali zoufale turisty delajici to same. Nakonec jsme nasli cestovku, kde
je meli vystavene na regalu, ale jen pro vlastni potrebu - nakonec byla za 1000
nase. Pak uz jsme se jen stihli zeptat na letenky z Puerto Montt do P. Areas
(strasne drahe s LanChile - 124 tisic na jednoho, Sky tady pobocku nema) a mikro-obed.
V 1 odjizdime smer NP Huerguehue. Asi za hodinu vystupujeme u brany, platime
vstup a stanovani a hura, nejaci Izraelci nas vzali na korbe na konec cesty
na konci jezera Tinquilco. Lezli jsme do kopce a koukali pres jezero zpatky
na zasnezenou sopku. Odbocka na vodopad stala za to - byla radne skopce a k
vodopadu se nedalo priblizit, jak od nej cakala voda. Opice Cernoska byla mezitim
zmatena z araukarii neboli monkey puzzle tree a okusovala bambusy.
Pak jsme dosli k prvnimu jezeru - Lago Chico. Odtud jsme sli k Lago Verde a pres zbytky snehu k Lago Toro, kde to vypadalo jak v Ceste do praveku. Pak jsme neodbocili na Lago Huerguehue a padili do kempu. Posledni cast skopce do udoli se zmenila v opici drahu s podlezkama, prelezkama, prulezkama, brodenim bahnem a prelizanim potoku po spadlych stromech. Kemp Renahue je moooc hezky.
Moc dobre se nam spalo, ikdyz venku mrzlo, vstali jsme v 8:45. Kolem pul jedenacte
jsme vyrazili zpet na opici drahu smer sedlo Paso Las Mellizas. Na nem jsme
odbocili na jezero Pehuen a za chvilku vysli na paseku se super vuhledem. Po
hrebinku jsme kousek sesli a odbocili na zachazku k jezeru. Prodrali jsme se
bambusem a poobedvali se super vyhledama pres jezero a na spoustu chrostiku
se schrankama z listi v jezere.
Pak jsme sesli k farme v udoli a zacali se vracet druhym udolim z opacne strany kopce pres Paso Renahue. Kolem byly porad hory se snehem a my stridave hledali cestu a sli korytem vymletym vodou. Pak jsme potkali tarantuli a nakonec stastne dorazili zpatky do kempu. Ztmiva se tu hodne pozde, v 10:15.
Vstavame v 6:40, abychme mohli odejit po osme a stihli autobus ve 2:30 do Puconu.
Snidane byla studena a rychla - bomba dosla. Vysplhali jsme zpatky do sedla
a sli se podivat k lagune Huerguehue. Pak rovnou na Lago Toro a Lago Chico.
Cestou dolu jsme jeste koukli na druhy vodopad jmenem Cascada Trafulco a pak
rovnou do Refugio Tiquilco, coz je celkem nobl hotylek, kde maji super omeletu
se syrem, zazvorem a cesnekem a hruskovy kolac. Ususili jsme stany a za pul
hodiny uz cekali na brane na autobus.
V Puconu jsme koupili autobus do Puerto Montt a sli volat na ubytovani a tury. Turu jsme nesehnali, snad az na miste. Chvilku jsme na internetu neuspesne zkouseli najit letenku do Punta Arenas a pak sli na autobus v 5:30 do Puerto Montt. Cestou jsme opet videli par filmu a v 11 dojeli do cile. Ladovkou - taxikem jsme se svezli k hostelu - drevenemu baraku, stejne jako ostatni okolo. Pokoj vypada jak po starem stryckovi, studeny se spoustou knizek.
Trochu jsme si prispali a po hostelove snidani sli shanet letenky na vylet a
Chiloe. Letenky meli nakonec nejlevnejsi v Aerolineas del Sur. Jen pro zajimavost
jsme se zeptali na cestu z Ushuaii do Buenos Aires a zhrozili se, kdyz meli
jen 7 volnych mist na den pozdeji, jinak nic. Chvili jsme hledali na internetu,
jen aby se potvrdilo, ze jine, lepsi se sehnat nedaji. Tak jsme je taky koupili.
Pak jsme jeste zakoupili turu a uz bez Lukase, ktery se uchylil na zachod v
hostelu, sli na "hot-dog full", coz je velky hotdog s avokadem, zelim, slaninou
a tatarkou, proste obdoba Full English Breakfast (anglicke snidani).
Pak jsme se prosli pro potvrzene letenky (museli je zkontrolovat v Argentine, kdyz jsou to Aerolineas Argentinas), na molo, do katedraly a po pobrezi kolem masinek a autobusaku do pristavu Angelmo, kde je spousta stanku se suvenyrama, rybi trh a kramky s morskyma specialitama. Taky tm prodvali skeble (jen vnitrky) a rasy navlecene na snurce a jine rasy uplacane do cihlicek, ano na jidlo. Cestou do hostelu jsme se stavili na internetu a v hostelu zkusili chilske krabicove cervene.
V 8:30, po snidani, vyrazime na turu na Chiloe. Cestou do Parguy nam pruvodce
vylozil, jak nemecti osadnici (kteri v tyhle oblasti byli a jsou) podporovali
Nemecko v obou prohranych valkach a az potom se vic zaclenili tady, ikdyz porad
jezdi treba 2x za rok do Nemecka. Chile je pry otevreny pristehovalcum, takze
pracovat tady neni pro cizince problem. Pak jsme probrali Pinocheta a vliv Ameriky
a ciziho kapitalu. Jizni Amerika ma pry: spoustu ropy, sladke vody a mista,
coz laka cizince, hlavne USA. Chiloe je 2. nejvetsi ostrov v Americe a dreveny
baraky tam stavi, protoze tam neni kamen.
V trajektovem pristavu jsme videli cervene hvezdice a tulene. Na mori jeste delfiny, tucnaky, kormorany a pelikany. Z pristavu jsme jeli na severni pobrezi do Caulinu. Baraky se stavely z trvanliveho dreva mistniho stromu, ktery je ted chraneny, a natiraly se barevne, jelikoz tu 200 dni v roce prsi. Nam chvilema taky prselo.
Lidi na Chiloe pracujou pry jeste pomalejc nez v Chile. Maji komunitu a vsecko
delaji dohromady. Jsou zavalistejsi a maji trrosku orientalni obliceje. Na plazi
jsme videdli, jak nakladaji rasy, ze kterych se pak deela jakasi chemikalie.
Maji asi 150 kostelu, ale viru krestanskou michaji se svyma carodejnicema a
pododbne.
Pak jsme prejeli do Ancudu, coz byvalo hlavni mesto a prvni pristav pri ceste
z Altantiku do Pacifiku. Proto tam maji pevnost. Z ni jsme prosli kolem pristavu
s lodema pro potapece sbirajici skeble (studeny Humboldtuv prou svedci planktonu,
takze skeble sjou tu mnohem vetsi) na trh, kde nam pruvodce ukazal lokalni veci
- ryby (Chile je 2. nejvetsi producent lososu), plody more, brambory a bylinky
na caj.
Pak jsme jeli do Castra, soucasneho hlavniho mesta ostrova, kde jsme si nejdriv
dali obed - curanto (ruzne skeble, uzeny a kureci maso vareny dohromady a k
tomu knedlik) a ryba "a lo Pobre", coz znamenalo s volskym okem nahore a cibuli
k tomu (nebyla nic moc).
Po obede jsme koukli na trh, holky si koupily dalsi cepice a sli jsme nahoru
na namesti na kostel - cely ze dreva pobity jemne vlnitym plechem. Jezis na
krizi ma vzdycky sklapovaci ruce, aby ho mohli prenest, a nektere sochy maji
normalni obleceni. Vyzdoba je chuda, protoze v Chile nemaji zlato. Z vyhlidky
jsme pak koukli na domky na kulech nad zalivem. A taky na nove baracky postavene
tesne vedle sebe a vsecky stejne (jeste horsi nez v Anglii).
Posledni zastavka byla v Dalcahue, malem rybarskem mestecku s jeste chudsim kostelem a pristavem. Pruvodce tvrdil, ze spatnou spanelstinu a osklivi lidi maji v Chile, protoze sem chodili jen druhorady spanelsky vojaci - nebylo tu zlato.
V 8 jsme byli zpatky v hostelu a sli na veceri (Cernoska vanocni rybu se salatem) a pak na internet.
Po snidani jsme klabosili a dozvedeli se o prumernem platu (120 tis minimum,
200 tisic nastupni, 400 tis OK), duchodovem systemu (jen soukrome pojistovny,
kt. vyplaci jen pevnou dobu) a zdravotnictvi (je dobre placene statem a priplaci
se podle prijmu a naroku na luxus). Ceny jsou tu stejne jak v Americe ale platy
10x nizsi a spousta lidi zije na dluh.
V 10:45 jsme vyjeli na letiste a ve 12:10 odleteli do Punta Arenas. Z letadle
jsme videli ostruvky, trochu hory, kousek ledovce a kry na jezere. V P.Arenas
byla pekna zima (12 stupnu), nastesti se nam podarilo dostat do autobusu do
P.Natales ve 14:30 a hned odjet, jinak bychme museli jet do mesta a cekat minimalne
do sesti.
Cestou chvili prselo, chvili snezilo. Na planich se pasly ovce a snad i nandu (a nebo to byla jen prerostla husa). Vubec to tady vypada jako v Anglii - trava, ovce, keriky, vitr.
Kdyz jsme vystoupili a odehnali nahanecky na hostely, zjistili jsme autobus, kde maji bomby a ubytovali se. Pak jsme sli nakupovat zasoby do hor. Jizdenku na autobus nam prodal majitel hotelu a my se vydali na veceri. Venku obcas prselo a byla strasna zima.
Po snidani s domaci marmeladou nas vyzvednul autobus. Objeli jsme jeste 2x mesto
a podedel jezera vyrazili do Torres del Paine. Po precteni cedulky v buse Lukas
prohlasil: "Tak je to jasny, musime jit W, protoze okruh je zavreny." - jasne,
ze W jsme vsichni (ostatni) jit chteli uz davno.
Na brane u Laguny Amarga jsme zaplatili vstup do parku a vyfotili guanaco a
poprve torres (Torres del Paine) - skalnate veze. Pak jsme pokracovali busem
az k Lago Pehoe, odkud jezdi katamaran (ve 12) k Refugiu Lago Pehoe.
Odtud uz po svych jsme vyrazili k ledovci Glaciar Grey. Prosli jsme udolim a
pres hrebinek s Lago de los Patos az k jezeru ledovcovemu. Napravo byl Paine
Grande, nejvyssi hora, a nalevo Lago Grey. Podel nej jsme dosli az do kempu,
kde jsme postavili stany, a pak sli uz bez batohu na vyhlidku k ledovci. Po
jezere plavaly obrovske kry.
A zase se udelala zima, takze jsme sli hned po veceri spat. Kemp byl hned na plazi, takze bylo slyset splouchani vody o kry.
Ve 2 nas probudilo bouchani a susteni o stan. Kdyz jsem se pohnul, prestalo
to, ale vzapeti jsme zjistili, ze Hance chybi jedna bota - asi Burglar Fox (lyska
lupic), co pred ni varovali u okynka, ale kdo mohl tusit, ze jde i po botach
a navic i do stanu. Hledani jsme zahy vzdali, snad rano.
Rano jsme se dozvedeli, ze jsme dneska nebyli jedini a zhruba, kde mame hledat.
Asi po 2 hodinach jsme meli 3 pohory, 1 botasku a 1 sandal, ale Cernoscinu porad
ne. Az cestou na snidani jsem ji nasel na cesticce na mirador, hura!
S lehkym skluzem a radostne jsme v poledne vyrazili zpatky k Lagu Pehoe. Cestou jsme potkali krouzici kondory. Od L.Pehoe jsme sli obloukem kolem Paine Grande smerem k Cuernos del Paine (mensim vezim u jezera Nordenskjold) do kempu Campamiento Italiano. Zima i vitr byly jeste vetsi jak vcera, takze jsme povecereli ve stanu a uz z nej nevylezli.
Po snidani jsme vyrazili, bez tezkych veci, ktere jsme nechali ve stanu, nahoru
udolim ke kempu Britanico a na mirador nad nim. Zpatky byl vyhled na jezero,
doleva pres reku na Paine Grande s ledovcema, ze kterych kazdou chvili neco
odpadlo a vpravo byly Cuernos. Marky zakryvaly vrcholky, snezilo a dost foukal
vitr. Na miradoru bylo vylozene vanocne, prestoze je tady jakokdyz cerven.
Pri ceste zpatky jsme poobedvali v C.Britanico a pelasili zpatky do naseho, kde jsme sbalili stan. Zbyvaly nam jeste 2,5 hodiny kolem jezera pod Cuernos do Refugia Cuernos. Dosli jsme, kdyz zacinalo prset. Po veceri jsme sli na drink a sprchu do refugia (Trejtnari i na veceri). Tepla sprcha a particka damy nas vycerpaly tak, ze jsme sli v 10 spat.
Vetru se nakonec nepodarilo stan roztrhnou, takze jsme si v nem dali i Cinana.
V 10 jsme vyrazili dal kolem jezera pod Cuernos a potom Nieto. Bylo celkem pekne,
ikdyz foukal vitr a obcas trochu prselo. Nad nama krouzili kondori, v jednu
chvili asi 6.
Po obede jsme odbocili smer Refugio Chileno a za chvili byli v udoli reky Rio Ascencio, ze ktereho tahla zima. Na chvilku jsme zahlidli torres, ale pak zas zmizely nejdriv v mlze a pak za hrebinkem. Zakempovali jsme v Camp.las Torres. Trejtnari sli jeste na vyhlidky zkontrolovat torres, zatimco nam zmrzlikum ve spacakach to bude stacit az zitra rano.
Pres noc bylo celkem zima, takze mi ani nevadilo, ze jsme ve 4:15 vstali a sli
nahoru. Bylo krasne jasno a oranzova od mraku osvetlovala hory i veze. Pak spicky
vezi osvitilo slunce do syte oranzova, ale jak postupovalo, barva slabla. Navic
za chvili zalezlo do mraku. Stejne jsme uz byli zmrzli.
Jeste jsme si na hodinku zalezli do spacaku a v 9 odchazeli dolu pres Refugio Chileno a Ref.Torres, kde uz bylo vylozene vedro a pri obede jsme se ususili. Poslednich 7km k brane u Laguny Amarga bylo po prasne ceste s vyhledama zpatky na torres.
Autobusem ve 3 jsme odjeli do Puerto Natales. Tam jsme koupili jizdenku do El Calafate, ubytovali se a sli se projit k jezeru, na veceri a internet.
Po snidani odjizdime busem v 8:30 do Calafate. Autobus ma na prednim skle pletivo asi proti kameni, takze vypada jako policejni. S nama jede zajezd postarsich Holandanu, pak, co se s nama dal do reci, ma na Lipne dum v nove postavene rekreacni vesnicce. Na hranicich jsme vystali frontu a dostali razitka. Pred Calafate jsme jeste zastavili na vyhledy.
V Calafate jsme nejdriv na autobusaku zjistovali dopravu do Ushuaii a pak se sli ubytovat. Pak jsme koupili jizdenky do Ushuaii, vylet na ledovec Perito Moreno, zmrzlinu (z calafate, coz jsou mistni neco-jako-boruvky, ktery zaruci, ze se sem vratime) a jidlo na trek. Veceri jsme si dali v restauraci, kde meli v druhem patre hodiny tanga. Odolali jsme.
Vstavame zase brzo. Bus do El Chaltenu odjizdi v 7:30. Na zastavce na kafe meli
malou guanaco. Tesne pred Chaltenem jsme jeste zastavili na foceni hot pres
jezero Lago Viedma. Pak uz jsme meli vyklad v budce parku. V Chaltenu jsme jeste
zavolali na ubytovani do Ushuaii a sli na severni konec na zacatek stezky.
Ovsem nejdriv byl obed. Po nem jsme vylezli na vyhlidku zpatky do udoli a pokracovali k prvnimu miradoru na Fitz Roy a k Lagune Capri. Nakonec jsme dosli i do kempu Poincenot. Navecereli jsme se a vyrazili kolem Rio Blanco k jeho pramenum - Lagune Sucia, kterou napaji jeden z ledovci pod Fitz Royem. Vratili jsme se po devate a sli spat.
Fitz Roy ozareny prvnim sluncem jsem zaspal, neslysel jsem budik. Zvladnul jsem
az fotku druheho zpred stanu. Vstali jsme v 9 a po snidani vyrazili na prochazku
k Lagune de los Tres, 450m nad kempem, nastesti bez batohu. Jezero bylo zamrzle
a Fitz Roy nad nim pusobivy.
Lukasovci se vydali po hrebinku kousek nahoru. Chvili jsme sli s nima a pak
se vratili a zbytek casu venovali ledovci. Kolem Rio Blanco jsme sli asi 1/2
hodiny k Piedras Blancas - ledovci, jezeru a rece s obrovskyma balvanama ze
svetle zuly.
V kempu jsme se sesli kolem pul ctvrte a po obede a sbaleni vyrazili do kempu De Agostini. Cesta sla kolem Lagunas Madre e Hija, ktere jsme videli shora rano. V udoli reky Rio Fitz Roy bylo videt horu Fitz Roy zboku, jak je placata a spicata. Do kempu jsme dorazili kolem pul 8 a po veceri sli spat.
Pozn 1: Nefunguje jim tu urcovani severu podle slunce a hodinek, protoze slunce jde pres sever.
Pozn 2: A lepsi sjezdovky tu musi byt na jizni strane svahu.
Po snidani jsme nalehko vyrazili na vyhlidku Mirador Maestri nad jezerem Laguna
Torre s vyhledem na Glaciar Grande. Fitz Roy byl v mraku, ale jinak bylo celkem
vedro.
Po obede jsme se sbalili a vyrazili zpatky do El Chaltenu kole3m Rio Fitz Roy. Naposledy jsme se z vyhlidky pokochali pohledem na hory a udoli a pelasili dolu. V Chaltenu jsme nakoupili, zasli na internet a kafe a v 6 odjeli busem zpatky do Calafate.
Tam jsme na nadrazi zjistili, ze se podarilo sehnat letenky z Rio Gallegos do Ushuaii, takze nemusime jet 2x pres hranice a uz ve 4 rano. Hostel byl uz zamluveny, takze slo vse hladce.
V 8 nas vyzvednul autobus a odjeli jsme na ledovec Perito Moreno. Cestou jsme
se dozvedeli, ze ledovcova voda je modra diky mrnavym casteckam mineralu, ktery
se nerozpousti, a ze hlavni obziva krome turismu je tu chov ovci. Vjeli jsme
do parku a kolem zatoky Brazo Rico dojeli pres vyhlidku k ledovci.
Zatoku ledovec oddeluje od zbytku jezera, kdyz se posune az k pevnine. V pruvodci psali, ze ji zacal pravidelne blokovat v roce 1917 a prestal v 1988, ale vloni ji taky oddelil asi na 190 dni a voda v zatoce stoupla o 9 metru a letos je zablokovana zase. Nad hladinou je ledovec vysoky asi 50m a pod ni 50-100m a lezi na dne. Led na konci ledovce je stary 400-500 let.
Nejdriv jsme sli prochazkou kolem jezera ze severni strany, az jsme dosli na
terasky nad ledovcem. Cestou jsme se dozvedeli, ktery kerik je calafate (uplne
jiny, nez jsme si mysleli, ten se jmenuje ?matilla?). Asi 2 hodiny jsme koukali
na ledovec, jak odpadavaji kousky - rozhodne delaji vetsi hluk, nez jak byly
velke. Pak jsme popojeli do pristaviste na projizdku lodi k jizni stene. Trvala
hodinu a byli jsme asi 300m od steny.
Pak uz jsme jeli zpatky do Calafate. Tam jsme se s Cernoskou prosli k ptaci rezervaci a na internet (byl spojeny s hospodou a jelikoz Argentinci zrovna hrali a nakonec vyhrali posledni kvalifikaci na MS'06 ve fotbale, tak tam bylo veselo). V 8 jsme vyrazili na veceri - nakonec jsme si vsichni dali Tenedor Libre (snez, co muzes) Parilla (grilovane maso vsech druhu a klobasy, dokonce i jitrnice, a k tomu zelenina). Jehneci tu maji roztazeny na ohnem v kazde druhe restauraci ve vyloze. Po veceri jsme se museli projit, aby nam slehlo.
Po snidani jsme se sbalili, nechali batohy v hostelu a sli na suvenyry. Ve 12
jsme odjeli busem do Rio Gallegos na letiste. Z Calafate do Prahy to bylo podle
cedule pred obchodem asi 14500km, tak z Ushuaii to bude jeste dal. Na letisti
jsme si dali kafe a v 7:14 odleteli kratouckym letem (45 minut) do Ushuaii.
Jelikož lodě vyjíždějí v 9:30, vyrazili jsme na 3/4 nějakou sehnat. Nakonec
jsme vynechali Estancii Harberton, která nám nepřišla až tak zajímavá, takže
jsme mohli jet až odpoledne. Měli jsme tudíž čas zajít na toast a pak do akvária,
kde měli fialové hvězdice, škeble, šneky, obrovské pstruhy, pavoučí, královské
a další kraby a další potvory, co žijou v Beagle Channelu.
Ve 3 jsme vyrazili katamaranem na kanál. Nejdřív se jelo na ostrov s ptákama
a tuleněma. Kolem lodě poletovali kormoráni a albatrosi. U ostrůvku jsme se
asi 1/4 hodiny houpali při výkladu a pak zamířili kolem majáku, Portu Williams
na chilské straně a ostrova uprostřed ke kolonii tučňáků. Tam jsme najeli na
pláž se spoustou tučňáků Magallenových. Postávali, pochodovali, váleli se na
břiše, svištěli vodou a občas se splašili a překotně utíkali. Všichni byli stejní,
jen opodál postávali asi 4 tučňáci papua s červeným zobákem a párek hus. Asi
po půl hodině jsme byli úplně zmrzlí a vyrazili proti vlnám zpátky. Pochopili
jsme, proč ráno mluvili o špatném počasí a že se možná budem vracet busem -
fakt dost to houpalo. Nakonec ale ani holky nemusely použít blinkací a dokonce
jsme šli rovnou na večeři. Opět tenedor libre. Venku bylo 5 stupňů a lehce pršelo...
Ráno bylo celkem hezky (čerstvě posněžené hory vykukovaly z mraků), takže jsme
v 10 vyrazili minibusem do národního parku Tierra del Fuego. Vystoupili jsme
u přístaviště v Bahía Ensenada a šli po pobřeží na západ. Pak do Bahía Lapataia
a kolem řeky Río Lapataia ke kempu u jezera Lago Roca.
Po obědě jsme pokračovali kolem jezera k Hito XXVI na hranici s Chile a stejnou cestou zpátky. V 5 jsme vzali mikro zase zpátky a šli na teplou čokoládu. Večeře s vínem nás naladila tak, že jsme šli ještě jedno koupit a vypili ho na pokoji. Už se jen 1x vyspíme a 2x nevyspíme a jsme doma.
Spali jsme dlouho, jelikož stejně nemáme 2x co dělat. Po snídani jsme se sbalili,
nechali baťohy v hotelu a šli na prohlídku města - přes kostely do Museo del
Fin del Mundo, kde mají trochu o původních obyvatelích, dobývání jihu, místní
věznici a sbírku vycpaných ptáků včetně kondora a tučňáků.
Pak jsme se přes suvenýry probloumali na oběd a pak na internet. Mezitím vánočně sněžilo. Ještě jsme se stavili do Casa ?Bebal?, nakoupili jídlo, vyzvedli baťohy a odjeli na letiště. Tam jsme zaplatili odletovou taxu, byli 2x důkladně zkontrolováni a se zpožděním odletěli do Buenos Aires. Ale večeři měli dobrou.
Do Buenos Aires jsme přiletěli v 0:30. Zjistili jsme dopravu na druhé letiště
Ezeiza (tohle bylo Aeroparque) a rozhodli se strávit noc tady, jelikož je to
tu klidnější. Na střídačku jsme se na karimatkách a ve spacácích trošku prospali.
V 8 jsme přejeli na druhé letiště a pokračovali v čekání. Ve 12 jsme se odbavili, zaplatili odletovou taxu, vyplnili imigrační papír a ve 3 odletěli. Letěli jsme kolem pobřeží Ameriky až k Sao Paolu, z něj přes oceán k Dakaru a pak přes Sardinii do Říma, kde jsme přistáli kolem sedmé hodiny ranní.
Odsud už s ČSA do Prahy. Šťastný návrat se trošku zpozdil díky letecké zácpě nad Čechama, ale v 11 jsme se přece jen dočkali.